Má léta učňovská (povídka)

20. srpna 2008 v 14:26 | Willy Tomasito |  Povídky

Má léta učňovská

Každý pubescent je dříve či později postaven před nelehké rozhodnutí. Zlatá léta povinné školní docházky končí a najednou jste postaven před nepochopitelné, musíte si vybrat který obor budete studovat nadále. Na odpověď, že děkuji, ale že mi těch devět let docela stačilo a že tedy asi studovat dál nebudu. V tu chvíli dospívající zjistí, že to vlastně ze strany rodičů nebyla otázka, ale rozkaz. Rozhodl jsem se tedy studovat školu hotelovou, již od dětství mám kladný vztah k restauračním zařízením a zejména k výčepům, kde jsem navštěvoval rodiče, více než často. Otec sice namítal cosi, že když už jsem jednou šikovný na chemii, měl byl se věnovat vaření piva, ovšem matka souhlasila s mým rozhodnutím a já byl tedy přihlášen na střední školu.
Přišlo mi že snad prázdniny ani nebyli a já kráčel vstříc prvnímu, seznamovacímu dni, na nové, střední škole. První den se mi celkem líbil, učitelé byli mnohem usměvavější, dívky mnohem vyspělejší a já se měl cítit dospělejší. Tento pocit jsem však získal až o první středoškolské přestávce, kdy mi můj nový kamarád a spolusedící nabídl na toaletách cigaretu značky start a já poprvé šlukoval, to co jsem do té doby zatím jen obdivně sledoval u pana souseda Špačka, jež mi pokaždé vyprávěl své příběhy z let kdy se učil v Kutné hoře a měl cigarety zadarmo. Jeho slova jsem neposlouchal, vždy mou pozornost přitahovali, jeho žlutě zbarvené prsty a vousy. Svou první cigaretu jsem si velice užil, dokonce jsem nestihl ani druhou seznamovací hodinu, startka mi nedovolila se vzdálit od toalety, radši Vám ani nebudu vyprávět v jakém stavu jsem se vrátil po prvním školním dni domů. Ve škole se mi tedy tuze líbilo, to jsem ovšem nevěděl jaké zážitky mne čekají na takzvané praxi. Odborný výcvik se odehrával v hotelu, jeho jméno raději zmiňovat nebudu. Hned první den jsem se měl hlásit, v očíslo větším rondonu a o číslo menších botech, na studené kuchyni. Paní kuchařka mne srdečně přivítala slovy, zase ňáký hovado, nečum a oslaď Hanácký salát, už je tak kyselej, že ti přijde naproti. V tom se její úsměv rozzářil, ,,přivezli šunku", zakřičel do kuchyně šéf kuchař, který svým mohutným a radostným dupotem probudil i vrátného Karla. Nechápal jsem co se děje a šel se tedy také podívat, nebyl mi ovšem dovolen přístup k šunce, na kterou už stáli snad všichni zaměstnanci kuchyně frontu. Šéf kuchař Olda rozděloval po dvaceti dekách pro každého a pro sebe zbytek, který činil, alespoň půl kila. Když se hlouček, uspokojen šunkou rozešel, Olda mne spatřil, nebyl zrovna nadšen že ho vidím jak se s kouskem vepřového mazlí. ,,Co je mladej, ty nemáš co na práci? Tak půjdeš se mnou na obchůzku, ať to tu trochu poznáš a zjistím jestli z tebe vůbec může být dobrý kuchař." Asi jsem mu byl sympatický, protože starší spolužák na mne závistivě gestikuloval. Nevěděl jsem co taková obchůzka skýtá, ale horší než slazení zkažených salátů, to být nemůže. ,,popadni tu přepravku se salámem a pojď", pochopil jsem že budu spíše nosič, nic jiného jsem za svou obchůzkou nehledal. Hned na první zastávce naší pochůzky, jsme za přinesený salám dostali od skladníka Vráti lahev slivovice, kterou jsme museli hned na místě ochutnat. Když jsme si přidali i do té třetí nohy, vyrazili jsme dál. Trochu jsem se motal, ovšem musel jsem držet krok s Oldou. Při druhé zastávce na restauraci, jsme lahev dopili s vrchním Čoudkem, který má vedle Oldy chatu a prodal mu vloni, velice výhodně, svou škodovku, ve které Olda dokonce vypěstoval i brambory, které zpeněžil u silnice, cestou z chaty. Pozoroval jsem na Oldovi že asi vyrazíme na další štaci. Když se mi ho podařilo s vrchním Čoudkem zvednout z podlahy, kam nečekaně spadl ze židle. Celou situaci okomentoval pouze slovy, že je čas jít na pivnici, celý to pěkně spláchnout. Na pivnici byl pouze barman Slávek, který nás již očekával, byl obdarován dvěma salámi a mi dvěma pětipivama. Bylo vidět že si oba velice rozumí, protože si ani nevšimli, že jsem nazvracel do vázy, dřezu a do jakéhosi hrnce, který nejspíš sloužil k podobným účelům, protože v ně již něco podobného bylo, jen jsem nechápal k čemu slouží ta naběračka. Blížil se mi konec pracovního dne, tak jsem vzbudil Oldu a požádal ho, zda bychom mohli jít dál. Souhlasil a šli jsme opět k Vráťovi, ,,musíme nafasovat rejži", pronesl. Vráťa nám naložil tři pytle rýže a tři panáčky slivovičky, tentokrát jsem zůstali u jedné a vydali se do skladu. ,,Na rejži se nejlíp spí kamaráde, jen si vždy pohlídej ten správný počet pytlů". ,,Tak teď už všechno znáš a můžeš jít domů a já jdu složit tu rýži, zavři za mnou", řekl Olda toho dne naposledy a já od té doby musel konat vše co se po mě chtělo, jako ostatní spolužáci. Šel jsem tehdy domů, s pocitem že jsem sice nevařil a ani neviděl nikoho, kdo by to dělal, ale že už vím čím chci v životě být, chci být šéf kuchař. A kdyby mi to náhodou nevyšlo, budu sousedem špačkem, celý den kouřit před vchodem, s invalidním důchodem a zážitkem z prvního dne odborného výcviku na střední škole.
Willy
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama